Březen 2008

Ztracená láska

21. března 2008 v 20:59 | Lucka |  Básničky o Lásce
Láska trhala květiny,
v obličeji výraz nevinný.
Na slunci leskly se plavé vlasy,
Kdopak ji zanechal samotnou asi?

Zelenou zahradu kropila slzami.
V náruči puget kvítí vázaný.
Nohama bloudila minovým polem.
Nechtěla ublížit kráse kolem.

Oči jindy šťastné lásky.
Byly dnes oděny ve strnulé masky.
Vždyť láska chtěla s tebou žít.
Neměls jí nechat odejít.

Za to, žes nebyl věrný,
budeš mít na srdci oblak černý.
Ty sis lásku nezasloužil,
beztak si ji jenom souzil.

Květinovou loukou teď sama chodí,
přemýšlí, kdo k ní se asi hodí.
Až to jednoho dne zjistí,
mužeš si být zcela jistý,
že zas někomu do srdce vejde.

Vždyť život bez lásky přece nejde!

Ticho

21. března 2008 v 20:57 | Lucka |  Básničky o Lásce
Vidím ho všude,
I kdyby nebylo, tak přesto bude.
Ticho jako náplast na lásku,
Dívá se z barevných oblázků,
Které jsou šedé a plné mlhy,
Komu mám splatit dávné dluhy?
Vím, že když je ticho není pláč,
Nemohu se ptát proč a nač.
Ticho je v noci, když Tě hledám,
Bez Tebe si pokoj nedám.
Když jsi pryč, jsem sama v tichu,
Dávno pohřbila jsem svoji pýchu
Pod sněhovými obláčky,
Srdce mám raněné od lásky,
Jako by označeno bylo žihadlem vosím,
Jen jedno jméno si v něm nosím,
(už mi neubližuj moc tě prosím)
To jméno patří lásko Tobě,
Chtěla bych ticho nechat v hrobě
A stále slyšet znova a znova
Od Tebe ta dvě krásná slova.
Potom by i v zimě zpívali slavíci,

Je však ticho věčné, nikdy nekončící.

Příběch dvou kamarádů

21. března 2008 v 18:17 | Lucka |  Příběhy
Dva kamarádi se vydali přes poušť.

Předtím se ale pohádali a jeden z nich dostal facku od toho druhého.

Dotyčný, aniž by cokoli řekl, se sehl a napsal prstem do písku:

" Dnes mi můj nejlepší přítel dal facku"



Putovali dál. Došli ke krásné oáze s jezírkem a rozhodli se,

že se vykoupou.

Ten co dostal facku se začal topit,

ale ten druhý ho zachránil a vytáhl z vody.



Když se probral, vytesal do kamene:

" Dnes mi můj nejlepší přítel zachránil život."

Kamarád se jej optal:

" Když jsem ti dal facku, napsal jsi to jen do písku

a tentokrát jsi to vytesal do kamene. Proč?"

Odpověděl:

" Víš když mi někdo ublíží, píši to jen do písku,

aby vítr tyto řádky odfoukl na znak odpuštění.

Ale když mi někdo pomůže, vytesám to do kamene,

aby to tam zůstalo na věky."



Nauč se svůj žal a křivdy psát jen do písku

a své štěstí vyrýt do kamene!



Říká se, že stačí jen jedna minuta

na to abychom si někoho zapamatovali,

jen jedna hodina abychom si jej oblíbili

a mnohokrát nestačí ani celý život

abychom na něj zapomněli.

Vznik medvídka Me to you

21. března 2008 v 17:30 | Lucka |  Vznik Me to you
V malé vesničce mělo jednoho dne dojít k demolici malého rodinného domku. Všechny nepotřebné věci byly vyneseny před domek a naházeny na jednu hromadu. Zřejmějen nedopatřením se do této hromady dostal i malý hnědý medvídek. Obklopený vším harampádím zůstal zde nikým nepovšimnut mnoho týdnů. Tehdejší zima byla velmi chladná. Stále jen sněžilo,rybníky iříčky zamrzaly a lidé raději zůstávali doma v teple. Malý
medvídek byl zaklíněn mezi starými matracemi a byla mu veliká zima. Byla mu dokonce tak velká zima,že se jeho hnědý kožíšek změnil na šedivý a jeho hnědýčumáček zmodral. Byl moc smutný. Na celém světěnebyl nikdo ,kdo by jej miloval. Až jednoho dne,když se oteplilo ho objevila malá holčička. Vyprostila jej zpod matrací a takřka si ho zamilovala. Byl tak sladký a něžný. Běžela se s ním domůpochlubit babičce. Babička ho musela na několika místech zašít a přidat malou záplatu. Malá holčička mu začalaříkat tatty teddy-střapatý medvídek.

Vesnická láska

21. března 2008 v 17:26 | Lucka |  Příběhy
Karel studoval na vysoké škole. Lenka také. Chodili spolu velmi dlouho. Od střední školy. Zamlklý intelektuál a místní krasavice. Zpočátku mu všichni záviděli, ale postupem času si zvykli. Už je přebolela prohra, kterou utrpěli od úplného outsidera. I oni se totiž pokoušeli Lenku "sbalit". Neúspěšně. Ta dala přednost osamocenému mladíkovi před všemi vesnickými Don Juany.
Začala ho brát s sebou mezi lidi. Nedávali jim mnoho šancí. Tipovali, že jim to spolu vydrží jen několik týdnů. Ale zatímco se jiné páry rozcházeli, oni dva stále setrvávali spolu. A zdálo se, že jsou šťastní.
Postupem času se posměch a pomluvy změnily v úctu a obdiv. Každý viděl hloubku lásky, kterou dávali veřejně najevo. Nestyděli se za ni. Nesnažili se ji skrývat. Stali se z nich živé legendy.
Nikdo se nesměl míchat do jejich takřka posvátného vztahu. Vesnice si je vzala za vzor a důsledně je chránila. Párkrát se stalo, že se někdo z vedlejších dědin snažil flirtovat s Lenkou, ale vždy to skončilo pořádným výpraskem.
Nekladli tomu žádný význam. Snažili se stát úplně stranou. Zatím vždy všechny útoky odrazili. Ale osud jim připravil těžkou zkoušku.
Okolní pozemky a rekreační oblast koupil bohatý podnikatel z Prahy a přistěhoval se do nově postavené vily. Spolu s ním sem přijel též jeho jediný syn. A neznaje pravidla, začal se dívce dvořit. Kupoval jí drahé věci, jezdil za ní ve svém novém autě a všemožně jí nadbíhal. Samozřejmě narazil na odpor místních, ale stačilo vytáhnout pár tisícovek, zaplatit několik rund v hospodě, a měl cestu volnou. Poslední překážka překonána. Teď se mohl soustředit na svůj cíl: dostat Ji.
Karel se podplatit nenechal, ale co mohl dělat, když peníze utrácel za svá vysokoškolská studia. Byl nadaným studentem Karlovy univerzity a dojíždění mu sebralo většinu financí. Přesto doufal v oboustranný cit, o kterém bláhově myslel, že vydrží navěky. Naivní idealista! VŽDY rozhoduje bohatství.
Nemohlo to dopadnout jinak. Dala mu kopačky. Vykašlala se na něj. Obrátil se na kamarády s žádostí o pomoc, ale i ti mu nastavili záda. Pouze se mu vysmáli. Neviděli, jak moc ho zrada ranila. Nikdy se neuměli vcítit do druhého. Nezajímalo je cizí nitro. Proč taky?
Konečně to pochopil. Prokoukl tu hru, kterou s ním hráli. Věděl, co musí udělat. Jediné východisko z bezvýchodné situace. Zachovat si aspoň trochu cti.
Jednoho večera zmizel. Za pár dní ho našli na mýtině v lese s prostřelenou hlavou. V ruce fotku své milé a báseň od Poea…

Děvče a chlapec

21. března 2008 v 17:10 | Lucka |  Příběhy
Děvče se zeptalo chlapce, jestli si myslí, že je pěkná. On odpověděl NE.
Zeptalo se ho, jestli by s ní chtěl být navždy a on odpověděl NE.
Potom se ho zeptalo, jestli by plakal, kdyby odešla. On odpověděl NE.
Řekla dost, odešla pryč, slzy padaly dolů po její tváři.
Chlapec jí dohonil, chytil jí za ruku a řekl: "Nejsi pěkná, jsi nádherná, nechci být s tebou navždy, já potřebuju být s tebou navždy a neplakal bych, kdyby jsi odešla .... zemřel bych."

Láska a CD

21. března 2008 v 17:08 | Lucka |  Příběhy
Byl jednou jeden chlapec, který se narodil s nemocí. Byla to nevyléčitelná nemoc. V 17 letech mohl každou chvíli umřít. Žil stále jen stáhnutý v domě pod dohledem své matky. Jednou už toho ale měl dost, a tak se rozhodl, jednou jedinkrát si vyjít. Poprosil svou matku o dovolení a ona mu to umožnila. Když se procházel svou čtvrtí, viděl množství obchodů. Když šel okolo obchodu s hudebninami, uviděl nádherné děvče, asi v jeho letech. Byla to láska na první pohled. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Nedíval se po ničem jiném, jen po ní. Stále více se blížil k přepážce, kde stála. Podívala se na něj a s úsměvem se zeptala: "Můžu vám nějak pomoci?" Během toho si myslel, že je to ten nejpěknější úsměv, který ve svém životě viděl. Pocítil potřebu ji políbit právě v tomto momentu. Koktavě ji odvětil: "Ano, eeehhh, uuuhhh ... rád bych koupil jedno CD. Bez přemýšlení vzal první CD, které uviděl a zaplatil. "Chceš to zabalit?" zeptalo se děvče zase s úsměvem. Odpověděl že ano a kýval souhlasně hlavou; ona šla dozadu a pak přišla se zabaleným balíčkem, který mu předala. On si jej vzal a opustil obchůdek. Odešel domu a od toho dne navštěvoval tento obchod každičký den, aby koupil nějaké CD. To děvče stále balilo jednotlivé CD a on si je pak vzal domu, položil je nerozbalené do šuplíku. Příliš se styděl, než aby pozval to děvče, aby si s ním vyšla. Ačkoliv už to zkoušel, nešlo mu to. Jeho matka se pokusila ho v tom povzbudit, aby se další den odvážil a on se chytl za srdce a vyšel odvážně k obchodu. Koupil si CD a jako vždy ho dostal zabalené. Vzal CD a když se ona nedívala, rychle ji nechal na pultu lístek se svým telefonním číslem a vyběhl z obchodu ven.
Crrrrrr!!! Matka vzala sluchátko: "Ano?", byla to ona, ptala se na jejího syna; matka naprosto zničená začala plakat a řekla: "Ty to nevíš? ... Včera zemřel." Bylo příliš dlouho ticho, až na pláč matky, který se v sluchátku ozýval. Později vstoupila matka do pokoje svého syna, aby si jej připomněla. Rozhodla se začít s tříděním jeho věcí. Otevřela šuplík a k jejímu překvapení se tam tyčily hory CD, které nebyly ani rozbalené. Byla zvědavá, bylo tam tolik k vidění a ona se nemohla udržet, vzala jedno, sedla si na postel a začala rozbalovatCD a našla u něj přiložený i kus papíru. Matka ho vzala do rukou a začala číst. Stálo na něm: "Ahoj!!! Jsi fakt milý a sympatický, chtěl by sis se mnou někdy vyjít? Líbíš se mi. Sofia." S hlasitou emocí otevřela matka ještě jedno CD a i z něj vylítl ven papír; z různých CDček na všech stálo to stejné.
Ponaučení: Takový je život .... nečekej příliš dlouho na to někomu říci, co k němu cítíš. Pověz to ještě dnes. Zítra může být už příliš pozdě!

Nová láska

21. března 2008 v 16:47 | Lucka |  Příběhy
Ten pocit. Pocit, když z jejího srdce odcházela ta stará nesmyslná láska a přicházela ta nová. Ta, která mohla být naplněná, ta krásná. Věděla, že tahle láska má velkou šanci, ale v hloubi duše se jí strašně bála, nebyla na to připravená a kluk, kterému patřilo nyní její srdce, nebyl zrovna ideál, tak se bála zlých jazyků a pomluv, ale říkala si, že to zvládne, že nebude brát ohledy na ostatní, že vše vsadí jen na tu jednu kartu. Na jejich společnou nevinnou začínající lásku. Co na tom, co říkají ostatní, stačí snad jen to, že si s ním rozumí jako s nikým jiným, že si s ním má pořád o čem povídat a nikdy nevyčerpají témata. Když je v jeho blízkosti, začne se cítit najednou šťastná a v bezpečí. Stačí to, že on má rád ji a ona jeho. I když jejich láska ještě nebyla vyřčena a zatím byli jen kamarádi, věděla, že brzy to přijde, že jinak než vztahem to pokračovat prostě nemůže. Jen díky němu se poslední dny cítila nevýslovně šťastná. Osvobodil její srdce, zacelil tu bolestnou ránu, vykouzlil jí úsměv na tváři. Díky němu měla sílu, sílu udělat všecičko na celém světě, věděla, že jeho myšlenky patří jí a že i v jeho snech je ona. Vždyť to bylo to, co si přála celičký život, akorát o tom nevěděla. I když i teď o tom pochybovala, věděla, že tahle láska je úplně jiná, než ty předchozí, doufala v to, že tato bude ze všech ta nejkrásnější a hlavně ta, co je naplněná, ta, ve které nejsou žádné lži a podvody. Tato láska nebude platonická ani nešťastná. Plánovala jí růžovou budoucnost a jen díky tomu se cítila jako ta nejšťastnější holka na celé zemi. V tomto okamžiku jí připadalo, jakoby jí patřil celý svět. Jeho srdce pro ní byl totiž celý svět! Tohle byl konečně ten pocit, kvůli kterému tolik lidí na světě blázní a dělají šílené věci. Chtělo se jí radostně zpívat, tancovat, smát se. I kdyby jí právě teď někdo řekl, ať složí velkou hromadu uhlí, s radostí a bez zbytečných řečí by to udělala a ještě by se při tom usmívala. I když venku zrovna pršelo a chladný vítr se proháněl ulicemi, ona na to koukala jako na tu nejkrásnější pohádku a v jejích očích nebylo nikdy nádhernějšího počasí. Zatažené mraky pro ni představovaly miliony nadýchaných polštářků, které jsou tak hebké a jen čekají, až do nich ulehne. Nechápala mračící se lidi, kteří chodili po ulici a málem je litovala za jejich pochmurné nálady. Připadala si jako šílená a měla náladu dělat bláznivé věci. Kdyby uměla létat, hned by roztáhla křídla a vyletěla by vysoko do oblak, kde by vnímala tu krásu dnešního dne. Půvabný pocit v srdci. Nová láska přicházela a s ní i mnoho nových a kouzelných věcí. Skrývala tajemnou budoucnost, byly zde sice i obavy, ale bez nich by to nebylo ono. Sladce přivřela oči, aby se poddala všem těm pocitům a navěky si je vryla do srdce ....

Tajemství srdce

21. března 2008 v 16:45 | Lucka |  Příběhy
Já nikdy
Nikdy
Nikdy nebudu mít tu sílu
Tě z tama odstranit
Nikdy z tama nezmizíš
Tak jako tě navždy uchovám na icq
Tak navždy zůstaneš v mém srdci
A já …
Já tě budu milovat celý život
I když jen platonicky
Stále budu
Budu a budu
Navěky věků
I když budu s někým jiným
Ty budeš má láska života
První i ta poslední
Věčná
I když ty budeš mít jinou
A já budu v náruči jiného
I když nikdy nebudeme spolu
Vždy budeš mou láskou
Mou nadějí
Jen ty
Napořád
Nikdy nikdo jiný
Už nikdy nikoho
Nebudu milovat tak jako tebe
Jen ty
Jsi totiž dokázal to, co nikdo jiný
A co už nikdo jiný nedokáže
I když budu milovat jiného
Nikdy to nebude tak silná láska jako ta
Kterou jsem chovala
A stále chovám
K tobě!
Tato láska je totiž jedinečná
Tak křehká a nevinná
Tak zranitelná a přeci silná
Tak krásná a přitom tak smutná
Nešťastná
Ale nádherná
Je to láska k tobě
I když ty
Mé city neopětuješ
Nebo ano?
Snad dozvím se to někdy?
Ach, na tom už nezáleží
Teď už ne
Už je pozdě
Pozdě na lásku
Miluji tě
Ale zároveň
Zároveň pro mě nic neznamenáš
Velké nic
Jsi pro mě nic
Slyšíš!
Jak lehké je to říkat
Nic, nic, nic
Má ústa to lehce vysloví
Jenže srdce
Ach, srdce, to je na tom jinak
To ví své
To má své tajemství
Tajemství
Ptáš se jaké?
Ale vždyť to víš
Tu lásku
Ano, tu nesmyslnou
Ale přeci lásku
A zrovna k tobě!

Před rokem

21. března 2008 v 16:39 | Lucka |  Příběhy
Před rokem byl do ní Martin zamilovaný, jenže ona jeho city neopětovala. Nějak nebyla připravená na vztah a vůbec na vztah s ním. O takové možnosti nechtěla ani slyšet, a tak si ho vůbec nepřipustila k tělu. On se snažil získat si její srdce, ale marně. Celý rok se pak neviděli. Jenže nyní se znovu střetli tváří v tvář.

.....................................................................................................................................

Když ho Kamila uviděla, tázavě si ho celého prohlídla. Martin byl nějaký hezčí než před rokem. Celý nějak zmužněl a vůbec, už nevypadal jako malý pubertální kluk, ale jako fakt zajímavý a sympatický muž.

Když ji Martin uviděl, divně se mu zatočila hlava, vzpomněl si na to, co k této holce cítil před rokem a vůbec se nechápal. Jak ji mohl mít rád, vždyť ona za to nestojí a teď, jak se na něj divně dívá, určitě si ho pamatuje a v duchu si říká: "Cha, to je ten trapák, co mě před rokem balil, nemá šanci! Snad si mě nevšimnul a nebude mě balit i teď." No to nebudu, holčičko, už jsem z toho vyrostl, i když pořád jsi fakt roztomilá, ale teď už vím, že nejsi střed vesmíru. Za ten rok se toho tolik stalo, i když jsem na tebe nezapomněl, bohužel. Sice už jsem na tebe nemyslel ve dne a v noci, ale občas se mi myšlenka na tvůj nádherný úsměv vloudila mezi ty ostatní.

Jak se na ni divně díval, cítila se před ním najednou trapně, trapně za to, že ho tak krutě odmítla. Chovala se k němu až moc chladně. Jenže někde v hloubi duše tušila, že by jim to před rokem stejně spolu nevyšlo. Jenže teď, teď věřila tomu, že by jim to vyjít mohl, jenže jeho pohled byl tak vyčítavý a hlavně chladný, až se zalekla. Bylo jí líto toho, jak hloupě se chovala před rokem, teď by Martínka nejraději celého zulíbala od hlavy až k patě. Před rokem byla namyšlená nána! Ne, nešlo tu tehdy o krásu, ale o to, že její srdce patřilo jinému a ona o jiné kluky neměla zájem. Nyní věděla, že to byla chyba, že byla velmi hloupá. Teď už se tak chovat nechtěla, jenže jak se zdálo, bylo pozdě. Pro Martina byla míň než vzduch.

Ta holka mu nedala spát, myslel na ni ve dne i v noci. Od té doby, co ji po roce znovu spatřil, jeho dřívější pocity se projevily ještě ve větší míře než před rokem. Byl to hrozný pocit, plný utrpení, ale zároveň to byl ten nejkrásnější pocit ze všech na světě. Tato dívka v něm vyvolala to, co žádná jiná před ní. Zdálo se mu, že je to jen hloupá platonická zamilovanost, jenže když se nad tím hlouběji zamyslel, s hrůzou si uvědomil, že je to mnohem víc, než jen zamilovanost a už vůbec ne hloupá!
Ach, Kamča, kdyby tak věděla. Ne, radši kdyby nevěděla! Ještě by ho zase odmítla a vysmála se mu. Jak hrozně ho tato myšlenka trápila. Když na ni myslel, bylo to, jakoby týral sám sebe. Připadal si jako masochista, ale myslet na ni, to bylo takové pokušení. Jenže myšlenka na ni byla tak zrádná, ostatně stejně jako samotná Kamila. Ta holka se zdála být ta největší, ale zároveň nejmilejší a nejsladší potvora na světě. Vypadala tak chladně, ale na druhou stranu z ní vyzařovala jakási podivná aura, která ji dělala tak přitažlivou, že vždy, když ji Martin viděl, podivně se mu zatočila hlava a nedokázal myslet na nic a nikoho jiného než na ni, před ní skoro nedokázal ani chodit!

Ani nevěděla jak, a prostě jednoduše ztratila hlavu a také i srdce. Nechtěla se jen tak zamilovat, ale stalo se. A zrovna do Martina! Jak na potvoru! Do kluka, kterého před rokem odmítla! Nadávala si do těch nejsprostějších nadávek, jenže nic jí nebylo platné, věděla, že jen tak Martinovu lásku nezíská, vlastně vůbec nedoufala v to, že by na ni měla nárok. Neměla ani na špetku jeho sympatií za to, jak se k němu chovala ... Marně se trápila, po domě chodila jako tělo bez duše a šklebila se na sebe do zrcadla. Nechápala, jak do ní mohl být zamilovaný. Ano, být zamilovaný ... teď už totiž není :( Ale zato ona je do něj. A to pořádně!

Věděl, že už jí nesmí vidět, nebo se zblázní, ale přesto chodil místy, kde by ji potencionálně mohl potkat, tajně v hloubi duše čekal, že se někde zpoza roku vynoří a projde kolem něj. Tajně doufal, že ji zase uvidí, ale zároveň se toho okamžiku strašně bál. Nechtěl ji vidět, jelikož pohled na ni by ho možná už dorazil a on by uprostřed ulice padl na kolena, jak malé zraněné světu neznalé mládě. Nechtěl si připustit svou slabost, ale copak to šlo, když jeho slabostí byla právě ONA! Ona, jeho letní láska.
Při myšlence na něj jí srdce splašeně bilo, neměla chuť na jídlo a na jiného kluka se od té doby, co ho spatřila, ani nepodívala. Rozhodla se, že něco musí podniknout, aby zahnala myšlenky na něj, ale zároveň na něj myslet chtěla, protože díky tomu se v ní rodil tak slastný a radostný pocit. Doma byla nuda, to by člověk neřekl, že se o prázdninách bude nudit. Tolik činností měla naplánovaných, jenže nyní se nemohla ani na jednu z nich soustředit.
Dlouze se přehrabovala ve skříni, aby nakonec vylovila jedno ze svých nejoblíbenějších a nejhezčích triček, pěkně se učesala a vyrazila ven, jen tak si pročistit hlavu. Bylo krásné slunné a letní odpoledne, sluníčko svými paprsky hladilo všechny kolemjdoucí lidi, a nejen je. Naštěstí to nebyl ten horký letní den, ve kterém se všichni zpocení plazí po ulici, dnes naproti ostatním dnům bylo strašně příjemně. Teplota se nevyšplhala do závratných výšin, ale také ani nespadla pod bod mrazu. Venku pofukoval svěží letní větřík, který Kamile čechral vlasy. Jen tak šla a přemýšlela a po té se najednou zarazila, její myšlenky se celou dobu samozřejmě točily jen kolem Martínka, ale to nebylo všechno, uvědomila si totiž jednu další hroznou věc, že chodí potencionálními cestami, na kterých by se ON mohl objevit. V duchu si za tohle nadávala, ale přesto s touhle náhodou procházkou nepřestala a jen s radostí a nadějí v ní pokračovala.
Martin seděl znuděně doma a koukal na televizi, ani nevnímal, co v ní dávají a místo hlavní hrdinky si přestavoval jen sladkou Kamilu. Nechtělo se mu nic dělat, kámoši ho lákali na koupák, ale on neměl nejmenší chuť se bavit a užívat si krásného slunného odpoledne. Jo, to kdyby za ním přišla ONA, to by bylo jiné, to by s ní šel až na kraj světě!
Martin se zamračil, byl pobouřen svými myšlenkami a styděl se za svou naivitu a za svou slabost pro ni, nechápal se, co to s ním zase bylo?

Zamotala mu dočista hlavu. Panejo, on začal bláznit, protože nebyla minuta, ve které by si na ni nevzpomněl.
Zasněně se rozhlížela kolem, snažila se být nenápadná, ale moc jí to nešlo, hledala pohledem Martínka, jenže ten tu nikde nablízku nebyl, kdo ví, kde mu byl konec. Ale i kdyby ho potkala, co by se stalo? Nic! Jen by kolem sebe prošli a to by bylo vše, beztak by se na ni ani nepodíval, smutně si povzdechla.
Zabila touhle činností celé dvě a půl hodiny a stejně to všechno vyšlo nazmar. Poté se zklamaně vrátila domů.
Už to byly celé dva týdny, od té doby, co ji spatřil, jenže mylně si myslel, že čas všechny rány a staré lásky znovu zahojí, jenže přesto s přibývajícím časem jeho láska k ní stále rostla a rostla.
Kamarádka ji vytáhla ven na nákupy, jenže na tohle Kamila neměla ani nejmenší náladu, na co mít nové hadříky, když je nemá komu předvádět, ani by z nich neměla radost, věděla, že mít pěkné oblečení není v téhle chvíli důležité. Jediná věc, na které teď záleželo, byla láska. Ten nejkrásnější pocit na světě. Její láska, ach Martínek.
Kámoši ho vytáhli ven, ani nevěděl, kam mají namířeno a jaká bude náplň jejich činnosti, ale přeci jens nimi šel, věděl, že nemůže celé prázdniny jen tak zabít doma. Musí se bavit, i bez ní. Musí se s tím smířit, že do toho zase spadl a hlavně se z toho rychle vyhrabat.
Pořádně ani nevnímal cestu, po které šli, nevnímal domy, lidi okolo, když konečně začal trošičku vnímat, uvědomil si, že jsou na městě a v hlavě se mu objevila zase ta zrádná myšlenka na ni. Jeho kámoši dělali různé vtípky a vymysleli si novou hru, ve které hodnotili holky kolem sebe.
"Hele, koukněte se na ty dvě brunetky, co právě vycházejí z toho obchodu, to jsou ale kočky, takové mít v posteli," mlsně se olíznul jeho kámoš Adam.
Martin se jen nevzrušeně podíval na objekt Adamova zájmu a v tu ránu v něm zatrhnulo a zastavil se pro něj celý svět. Jedna z těch "koček" byla právě Kamča.
Kamila byla celým tímhle nakupováním pěkně znechucená. Nudilo ji to až k smrti. Klára se královsky bavila a to bylo hlavní, našla dnes v obchoďáku pěkné tři moderní kousky a tak byla navýsost spokojená a očka jí jen zářila. Kamča už byla rozhodnutá jít domů, tohle už byla poslední kapka, poslední obchod, který dnes navštívili, už ji to tak děsně nebavilo. Byla strašně ráda, když vypadly z obchodu a ona se konečně mohla nadýchat čerstvého vzduchu. Vyšla ven a usmála se, když tu pořádně zaostřila na partu kluků, která procházela kolem ní a úsměv jí zmrznul na rtech. V té partě totiž spatřila Martínka.
"Čau holky," nenechal se zahanbit Dan a oslovil ty dvě hnědovlasé krásky.
Jedna z nich se na něj zářivě usmála a pozdrav mu oplatila, druhá na něj jen nechápavě hleděla a oči jí těkaly z něj na Martina. Celá parta kluků vycítila příležitost a nahrnuly se k holkám. Martin pořádně nevěděl, co se tu děje a stále byl z této celé situace mimo, ani pořádně sám nevěděl, jak se sem dostal. Když se podíval na Kamču, zjistil, že ona stojí dost vyjeveně a nejistě na místě a chudinka sama také pořádně neví, co se děje a je z celé situace pořádně zmatená. Postřehl, že kluci se stihli seznámit s Kamčinou kamarádkou, mimochodem jmenovala se Katka a byla až moc vstřícná a stále se usmívali, ale ona ho nezajímala, jeho oči tu byly jen pro jednu jedinou osobu, samozřejmě pro NI!
Kluci se kolem nich tak rychle nahrnuli a ona ani nestihla zaregistrovat, co se tu pořádně děje. Nechápavě se podívala na Martina a on jí svůj nechápavý pohled oplatil. Katka se zatím stihla seznámit skoro s celou partou kluků, dokonce došla i k Martinovi a i tomu chtěla lípnout pusu na seznámení, ale on uhnul a jeho oči hleděli jen na ni, po té se v něm ale něco zlomilo, podíval se na Katku, představil se jí, ale přesto se nenechal políbit. Ostatní kluci chtěli tento seznamovací rituál podniknout nejen s Katkou, ale také i s ní, jenže ona nestála o nějaké seznamovací políbení a tak pusy od všech odmítla a jen jim přátelsky podala ruku. Kluci jim sdělili, že mají namířeno do parku, jen tak si tam sednout a poflakovat se a nabídli jim, zda by se k nim nechtěli připojit. Kamči se celá tato situace zdála být tak zamotaná a zvláštní, ani ve snu by ji nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát, že by mohla dostat takovou příležitost!
Vyrazili, celá parta se pohnula, čtyři jeho kámoši, Katka i Kamča, tři z jeho kamarádů se začali motat kolem Katky, protože ta byla o dost vstřícnější, ale Patrik se přeci jen nenechal zahanbit a začal se bavit s Kamčou. Martin se pomalu vydal za nimi a po té si uvědomil, že by se měl konečně vzpamatovat a chopit se této jedinečné šance k tomu se s Kamčou sblížit, když už by nezískal její lásku, tak by alespoň mohla být jeho kamarádka. Přeci jen tahle chvíle s ní je velice vzácná a kdo ví, jak dlouho ještě bude trvat.
Patrik jí něco vykládal, skoro ho nevnímala a odpovídala mu jedním slovem, v krku měla obrovský knedlík a třepala se jí kolena. Vůbec ji nezajímalo, co jí Patrik vykládal a místo toho hledala pohledem Martina, ten se najednou objevil vedle ní a kupodivu se na ni vřele usmál. Ona prvně nevěděla, co má dělat, ale pak se vzchopila a úsměv mu vzápětí opětovala.
Nechápal, kde vzal tu odvahu, usmát se na ni, ale přeci to udělal a k jeho radosti ona mu úsměv vřele oplatila. Jeho srdce udělalo bláznivý obrat a on sám se najednou cítil o sto procent šťastnější, dodalo mu to sílu, energii, novou chuť, konečně se mu nezdály tyto prázdniny zase tak ztracené, i kdyby tohle měl být jediný okamžik, kdy by měl být s ní, přece to stálo za to.
Bylo to zvláštní, ale Martin si s ní najednou začal podívat, hltala každé jeho slovo a její odpovědi nebyly jen jednoslovné jak to dělala u Patrika, Patrik chvíli jejich rozhovor poslouchal a snažil se zapojit do konverzace, ale když zjistil, že ho tato dvojice totálně ignoruje, zdekoval a se a připojil se ke skupině Katčiných obdivovatelů.
Kamča a Martin si spolu vykládali celý večer a přítomnost ostatních lidí z party totálně ignorovali, svět nyní patřil jen jim a oni si toho měli tolik co říci. Bylo to až zvláštní, jak si rozuměli. Stále se smáli a bylo jim spolu tak dobře. Když se den blížil ke konci a všichni se rozcházeli domů, vyměnili si ještě čísla a pak se definitivně rozloučili.
Kamča ležela v posteli a pokoušela se usnout, nemohla a ani nechtěla, stále snila, i když byla stále ještě vzhůru, snila o Martínkovi, po dnešku už do něj byla zamilovaná opravdu totálně, tento kluk byl její ideál, nikoho lepšího ještě neviděla. On byl tak sladký, dokonalý, při vzpomínce na něj jí bylo srdce a ona by nejradši skákala radosti. Když po té konečně podlehla spánku, usínala s blaženým úsměvem na ústech.
Martin ležel v posteli a díval se na displej mobilu, stále si četl její číslo dokola a nemohl přestat myslet na dnešní krásný den a navíc, co bylo nejlepší, to nejúžasnější na světě, domluvili se, že spolu půjdou ven i zítra! Jeho srdce bilo v radostném rytmu a celý se cítil tak, jakoby se vznášel vysoko v oblacích. Kamča byla tak hodná, milá, sladká, tak prima, prostě jedním slovem dokonalá holka a on věděl, že ji miluje, zdálo se to bláhové, ale bylo to tak. Nemohl dlouho usnout a ani nechtěl, milá Kamča ho v myšlenkách doprovázela až do té doby, než upadl do sladkého spánku, byla to jeho nejlepší noc života, usínal s blaženým úsměvem na rtech.

Kapky v moři

21. března 2008 v 16:25 | Lucka |  Různé básničky
Mé srdce láskou hoří,
proč jsme jen kapky v moři?
Některé kapky se spojí,
jenže jiné se lásky bojí.
A tak jen čekám,
až doplujeme oba k řekám.
Jenže já nevím, jak ti to říci mám,
vždyť se ani ve svých citech nevyznám.
Těším se na každé ráno.
Proč mi není přáno,
abys mě měl rád.
Já to ale nechci vzdát!

Neřest

21. března 2008 v 16:24 | Lucka |  Různé básničky
Už vím, že ty nejsi princ na bílém koni,
jenže já jsem stále ta dívka, co pro tebe slzy roní.
Pořád pro tebe brečím,
byl jsi totiž pro mě něčím!
Něčím, co se v životě těžce hledá,
ani slovy se to vyjádřit nedá.
Bez tebe nemůžu lítat,
s radostí nemohu nový den vítat,
Je toho teď na mě moc,
den je pro mě jako černá noc.
Mé srdce teď pláče bolestí,
láska je totiž jen neřestí ...

Čas

21. března 2008 v 16:21 | Lucka |  Různé básničky
Myslíte si, že jste ho vyhnala z paměti
a přitom nemáte ani ponětí,
že ho milujete ... ještě,
smutně se koukáte na kapky deště,
které ulice smáčí.
Vám vlastní kapky slz stačí
k tomu, aby jste si uvědomila,
že jste pravou lásku zažila.
A z té už vám není pomoci,
cítíte se hůř než ve smrtelné nemoci.
Holka, ono se ale i na lásku umírá,
když srdce svou bránu zavírá,
myslíte si, že už nemáte naději,
navždy byste usnula ... raději.
Jen to nedělejte, prosím vás,
vždyť všechno chce svůj čas ...

Svíčka naděje

21. března 2008 v 16:20 | Lucka |  Různé básničky
Ta rána se hojí,
jenže mé srdce se stále bojí,
že ta láska k tobě
nezmizí v nejbližší době.
Kéž bys mi řekl pár něžných slovíček.
Zhasínám jednu ze svíček,
abych zjistila, že mé srdce se zachvěje,
když pomyslím na to, že je ještě naděje.
Do tmy se pomalu nořím,
cítím jak vnitřně hořím.
Mé srdce zběsile ťuká,
když se mě dotkne tvá ruka.
Ztrácím se jako kapka v moři,
odjíždíme spolu na bílém oři ...

Slzička

21. března 2008 v 16:19 | Lucka |  Různé básničky
Nemám chuť vymýšlet básničku
a přece píši tato slova.
Slzičku mám na víčku
a zaháním ji stále znova.
Jeden verš, jedna sloka,
nevím, co dále psát,
slzička mi teče z oka,
já už se nechci lásky bát.
Přesto se jí ale bojím,
jedno totiž, lásko, vím,
že sama proti sobě stojím,
když své city k tobě utajím.

7 minut

21. března 2008 v 16:17 | Lucka |  Různé básničky
Smutně sedím na lavičce,
s kamarádkou, ale přesto sama,
vzpomínku na tebe mám v hlavičce,
mrzí mě, že tu nejsi s náma.
Za 7 minut
budeme na lavičce společně
Za 7 minut
bude mi znovu báječně
Za 7 minut
budu se zase cítit bezpečně
Za 7 minut
budeš tady, konečně.
Za 7 minut
pokoříme všechny lavičky
Za 7 minut
půjdeme spolu ven
Za 7 minut
můj pes zaboří hlavu do travičky
Za 7 minut
tohle vše nebude jen sen.
Však nyní nás dělí od sebe míle,
snad uteče ten čas,
snad to bude krátká chvíle,
7 minut, než uvidím tě zas …

Jen díky tobě

21. března 2008 v 16:15 | Lucka |  Různé básničky
Jen díky tobě …
i když nebe pláče
a bijí hromy blesky,
mé srdce radostí skáče
a je mi tak strašně hezky.
Jen díky tobě …
i když dostanu špatnou známku,
či k pláči mám na kahánku,
zůstává pro mě krásný svět
a ostatní mi mohou jen závidět.
Jen díky tobě …
i když se slunce zle tváří
a mraky pohltí jeho záři,
mohu se šťastně stulit v pelíšku
a myslet na tvé oči barvy oříšků.
Jen díky tobě …
i když venku jsou sněhové závěje,
a lidé nadávají na kluzké silnice,
mé srdce se radostí zachvěje,
protože tě miluji velice.

Slzi tvé...

21. března 2008 v 15:58 | Lucka |  Básničky o Lásce
Na mé tělo dopadají slzy tvé,
na mé tělo dopadají slzy,co jsou ledové.
Pláčeš nade mnou a já spím,
slzy co na zem dopadnou a já je nechytím.

Klečíš nade mnou,držíš mne za ruku,
já chtěl bych tě obejmout,ale nemohu.
Klečíš a objímáš mé tělo bezvládné,
klečíš a vzpomínáš,na chvíle bez konce.

Prosíš mě,abych neodcházel,
prosíš mě,abych dál rád tě měl.
Prosíš,ale já tě neslyším,
za ruku mě držíš,ale já pomalu odcházím.

Umírám ti v náručích,ty říkáš:Mám tě ráda,
nikdy neuslyšíš už můj smích,odcházím já i naše láska.
Odcházím s ní,beru ji sebou,
tobě zbyly jen vzpomínky,na lásky a na chvíle kdy byl jsem s tebou.
POKRAČOVÁNÍ
Vrať se,prosím a buď se mnou,
miluji tě,tys mou jedinou láskou.
Jsi vším co pro mě znamenal svět,
jsi vším a proto vrať se zpět.
Když usínám,dívám se na hvězdy,
na tebe vzpomínám a doufám,že tam někde jsi ty.
A díváš se na mě dolů,
při tom jen tiše posloucháš,šumění větru v korunách stromů.
Vzpomínky pomalu tě drtí,chceš se za mnou rozběhnout,
já byl tvé jediné štěstí,na které nelze zapomenout.
Na které myslíš dnem i nocí
a jen slzy ledové se ti řinou z očí.
Nejraději,skočila bys do hluboké vody,
nejraději bys zastavila nekonečný smutek a všechny ty slzy.
Všechny slzy,co jen pro mne jsou,
skončily by ty nešťastné chvilky,co poznamenané jsou nešťastnou láskou.

Černá růže

21. března 2008 v 15:56 | Lucka |  Básničky o Lásce
Černá duše,černý svět,
černá růže,černý její květ.
Černá a tajemná,
láska velká a dojemná.
Černé a ledové je srdce tvé,
černé a ledové není pro mne poprvé.
Noc zvláštní tanečnice,která tančí sama,
tvá dobrá společnice,je jenom černá barva.
Začínám se ptát,proč nejsi nádherná,
nechci dál se bát,černá je barva tvá.
Černá a ponurá,
černá,a já se ptám,kam vytratila se láska tvá.
Nevím proč a není už kam jít,
tvoje oči byli nádherné,s tebou chtěl bych žít.
Zpívat o dalekém neznámém světě,
nic už nevidět v té černé barvě.

Zradil tě

21. března 2008 v 15:54 | Lucka |  Básničky o Lásce
Sedíš v koutě tmavém,sama bez lásky,
pláčeš na světě zlém,kde je tolik zrady.
Žiješ na světě,kde nikdo nemiloval tě,
sama ve městě,on opustil tě.
Zradil tě,teď miluje jinou,
pomalu stékají ti slzy po těle,chceš ho ještě někdy obejmout.
Miluješ ho,přesto že on tě zradil,
miluješ ho,chceš aby se vrátil.
Pláčeš a vzpomínáš,na krásné chvíle,
dřív svět byl váš,teď bolí tě srdce.
Bolí,ale bolest utiší jen čas,
bolí,ale ty přesto s ním chceš být zas.
Cítíš se tak sama,zrazená,
nikdy nechceš poznat slovo láska i přesto že někdy je nádherná.
Jindy je zas zmije,plná jedu,
doufáš že nikdy už nepřijde,ty totiž nechceš zase poznat tak krutou lásku.